Výběr hodinek

　　Hodinky, které mě provázely 7 let,Rolexse ztratily při náhlé nehodě. Skutečně, člověk ví, jak něco docenit, až když o to přijde; ach, jak bolestivé zjištění!

　　S hodinkami je spojeno tolik vzpomínek a příběhů. Hodinky Rolex, které mě provázely 7 let, zaznamenaly mnoho z mých mladistvých a krásných okamžiků a byly svědky přátelství, lásky a rodinných pout. Čím déle však něco máte, tím snazší je přehlížet to; to je zkrátka fakt, který musíte uznat.

　　Jednoho běžného dne jsem s pár přáteli naplánoval výlet na venkov; už jen pomyšlení na to bylo velmi příjemné, takže jsem ochotně souhlasil. Čas jsem neřešil, ani jsem se nepodíval na Rolexky na svém zápěstí. Působily jen jako pouhý doplněk. Domluvili jsme se na místě setkání a naše skupina vyrazila v dobré náladě. Během jízdy autem jsme si povídali, ztratili pojem o čase a zdálo se, že jsme v cíli, na venkově ——, byli cobydup.

　　Musím říct, že scenérie na venkově byla velmi svěží a krásná, měla v sobě více ducha a méně marnivosti než rušné město. Naše skupina se smála a povídala si, dokonce jsme si udělali grilování. Zkrátka, užili jsme si báječný čas. Později někdo navrhl jít se koupat do řeky, protože voda v malém venkovském potoce byla velmi čistá a průzračná. Všichni návrh uvítali, takže jsme se všichni svlékli do spodního prádla a skočili do řeky, a já nebyl výjimkou.

　　Kdy může člověk nejlépe na všechno zapomenout a ignorovat vnější vlivy? Možná jen tehdy, když se dobře baví. Naše skupina si hrála velmi svobodně až do setmění, teprve pak jsme vylezli na břeh. Jakmile jsem byl na břehu, cítil jsem se trochu nesvůj, i když jsem nedokázal říct proč. Přátelé mě pobízeli, abych si pospíšil, takže jsem neměl čas příliš přemýšlet a jakmile jsme nasedli do auta, odjeli jsme.

　　V autě jsem měl konečně čas přemýšlet o tom, proč jsem se cítil nesvůj. Zvedl jsem ruku, abych zkontroloval čas, a náhle jsem si uvědomil, že moje Rolexky jsou pryč! Proboha, kdy se ztratily? Kde mohly spadnout? Hlavou mi proběhla řada otázek, které způsobily, že se mi mozek na okamžik zasekl. Řekl jsem přátelům o ztracených hodinkách a všichni jsme se shodli, že musely spadnout do řeky, když jsme se koupali. I když jsem si to myslel také, stále jsem doufal, že jsem si hodinky nevzal a nechal je doma.

　　Realita je vždy krutá; hodinky byly skutečně ztraceny a já propadl dlouhému období lítosti. Není to jen lítost ze ztráty, ale proto, že jsem je kdysi vlastnil a nevěděl, jak si jich vážit. Kdyby jen – ale žádná kdyby neexistují. Pokud máte na zápěstí hodinky, které vás dlouho doprovázely, musíte si jich vážit. Vezměte siHodinkya věnujte svůj vlastní čas péči o ně.