Principy luminiscence a klasifikace materiálů u hodinek

Luminiscenční jevy hmoty se obecně dělí do dvou kategorií: první nastává, když je látka zahřátá, produkuje tepelné záření a vyzařuje světlo, a druhá nastává, když je látka excitována tak, že absorbuje energii, přejde do excitovaného stavu (nestabilní stav) a následně se vrací do základního stavu, přičemž uvolňuje energii ve formě světla. Luminiscenční nátěr používaný u hodinek využívá principy této druhé kategorie, tedy že fluorescenční materiály vyzařují světlo poté, co byly excitovány.

Typy luminiscenčních materiálů

Tradiční luminiscenční materiály lze rozdělit na samoluminiscenční a luminiscenční se schopností akumulace světla. Samoluminiscenční luminofory se většinou spoléhají na stopové množství radioaktivních látek, které obsahují a které vyzařují záření excitující luminofor k záření. Luminofory se schopností akumulace světla naproti tomu neobsahují prakticky žádné radioaktivní látky, ale potřebují předem absorbovat a uchovat dostatečnou intenzitu vnějšího světla, čímž přecházejí jejich vlastní elektrony z nízké energetické hladiny na vysokou, aby se energie uložila. Když se okolní prostředí stane tmavým, pomalu postupně uvolňují absorbovanou energii; v tomto okamžiku elektrony přecházejí z vysokých energetických hladin na nízké a luminofor začíná zářit. Protože typ se schopností akumulace světla sám o sobě nenese materiály excitující zářením, je jeho doba dosvitu dočasně horší než u typu samoluminiscenčního.